„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

Omluva

 

Anotace: Fan fiction povídka ke knize Rozbřesk. Děj se odehrává asi měsíc po Bellině proměně.

 

 

 

Právě jsem procházela loukou. Jacoba s Renesmé jsem slyšela utíkat asi stovku stop ode mě. Trhla jsem s sebou, když jsem uslyšela zvuku lehkých kroků.

Otočila jsem se a uviděla ho. Sice jsem už znala svůj daleko lepší zrak, kterým jsem viděla i do těch nejmenších detailů, ale stále jsem si nemohla zvyknout na jeho dokonalost.

Jeho chůze byla tak lehká a jakoby vznešená. Jeho oči byly upřené na mou tvář, a těch několik setin vteřiny, než ke mně došel, mi připadalo neskutečně dlouhých.

Když jsem se však na něj zadívala pozorněji, uvědomila jsem si, že něco není v pořádku. Díval se tak smutně, sklesle a možná skoro až zoufale. Nechápala jsem to. Ještě ráno byl veselý a jeho ústa i oči se stále usmívaly.

Jakmile byl u mě, zvedla jsem ruce k jeho obličeji a vzala ho do svých dlaní.

„Edwarde? Stalo se něco?“ zeptala jsem se šeptem.

Kdyby se něco stalo, nechtěla jsem děsit Jacoba a ani Renesmé.

Edward chvíli neodpovídal, jen se na mě stále díval a já nechápala ten smutek v jeho očích. Moje oči přelétaly po jeho tváři. Když mi nedávala odpověď jeho ústa, chtěla jsem ji najít v jeho očích. Ty však byly nepřístupné.

„Bello,“ řekl nakonec po deseti vteřinách. „Musím… chci… chci ti něco říct.“

Rychle vzal mé ruce do svých a já napatě čekala, co řekne. Jemně mi tiskl ruce ve svých dlaních.

Zhluboka se nadechl a pak mi pohlédl do očí: „Chci ti to říct už hrozně dlouho… Dlužím ti velkou omluvu.“

Zmateně jsem na něj vykulila oči: „Omluvu? Ty? A mě? Za co?“

Nedokázala jsem si vzpomenout na nic, za co by se mi měl omlouvat.

V hlavě se mi objevila zamlžená lidská vzpomínka na to, jak se omlouval po naší první společné noci na ostrově Esmé a pak, když jsem byla těhotná.

Během dvou vteřin se mi v hlavě promítly všechny šťastné dny, které jsme po mé proměně prožili. Nenašla jsem nic.

„Za co se omlouváš, Edwarde? Vždyť nemáš za co! Nic jsi mi neudělal,“ musela jsem se při té představě usmát.

Nikdo se ke mně nikdy nechoval opatrněji než právě on.

„Ne. Udělal. Bello, kdybych mohl vyjádřit, jak moc mě to mrzí… udělal bych to. Je mi neskonale líto, že jsem ti nevěřil. Že jsem chtěl naše… naši Renesmé… aby ji… Carlisle… nenechal žít.

Od té chvíle, kdy jsem ji uslyšel… si to nepřestávám vyčítat. Skoro všechno, co jsem chtěl udělat pro tvé dobro, skončilo málem katastrofou. Nejprve jsem tě opustil a teď jsem chtěl… Ach, Bello, odpusť mi, prosím. Měl jsem tě podpořit, stát při tobě a tvém rozhodnutí bojovat. Neměl jsem se hned vzdávat.

Když jsi mě nejvíc potřebovala, tak jsem ti nebyl k ničemu. Rose byla tou oporou, jíž jsem měl být já. Já jsem ale jen přemýšlel, jak ji dostat ven z tebe, aby ti už neubližovala.

Nic jsem o ní nevěděl, a přesto jsem ji odsoudil… nejsem o nic lepší než nějaký… ani nevím, k čemu bych se mohl přirovnat, aby to vystihlo to, jak jsem se zachoval.“

Dívala jsem se na něj neschopná jakéhokoli slova nebo pohybu.

„Prosím, jestli můžeš… odpusť mi. Kdybych se jen nechal poučit a jednou tě poslechl. Ale to ne! Já si pořád budu stát na svém a myslet si, že ostatní se mýlí zato já nikdy. Ani nevíš, jak jsem ti vděčný, že jsi mě neposlechla. Kdybys to udělala… nebyla by teď naše dcera živá, zdravá, šťastná a ty také ne. A ani já. I když já bych si nic jiného nezasloužil. Vůbec si nezasloužím tebe ani ten šťastný pohled na ni a tebe a už vůbec…“

Tahle věta mě probrala k životu. Dala jsem mu ruku na ústa a nenechala ho, aby mi ji stáhl dolů.

„Edwarde,“ vydechla jsem šokovaně. „Já… nevím… co říct. Jen snad, že ti vůbec nemám co odpouštět. Vím, proč jsi to udělal. Snažil ses mě chránit. Vím, že to se mnou vypadalo hrozně špatně a vyčítal sis snad každý můj výdech, který ti připadal bolestivý a jakoukoli známku toho, že mě něco zabolelo. Nevyčítám a nikdy jsem ti nechtěla vyčítat a ani nebudu to, co jsi chtěl udělat. Chápu, že jsi měl o mě strach a myslím, že kdybych já byla tebou, asi bych se chovala stejně. Chtěla bych zachránit toho, koho miluji.

Pro tebe nebo spíš… pro vás muže obecně… je těžší něco takového pochopit, ale já jsem ji milovala od prvního okamžiku. Bylo mi jedno, co mě to bude stát. Jen jsem nechtěla ranit tebe. Chtěla jsem dát miminku život a lásku. Všechnu lásku, kterou mu budu moci dát.

Ty jsi viděl, jak mi to ubližuje, a chtěl jsi, abych byla zase zdravá jako dřív.

Pro ty, které milujeme, jsme schopni udělat cokoli. Jako já pro tebe a Renesmé, a tehdy ty jen pro mě. Teď už pro nás obě.

Myslel sis, že to co nosím v sobě je zlé a bere mi to život… Jenže pak jsi pochopil, že to tak není. Slyšel jsi ji. Slyšel a uvědomil sis, že mě miluje a také že miluje tebe. A že je ochotná a chce nám pomoci. Pak už jsi nepochyboval. Byl jsi tou oporou, kterou jsem tak potřebovala. Stál jsi u mě neustále. To je to, co je jediné důležité. Nic jsi neudělal špatně. Vždy děláš to, co považuješ za správné. A já ti opravdu nemám co odpouštět.“

Sledovala jsem ho, zatímco jsem to říkala. Jeho tvář byla stále smutná, když však slyšel to, co jsem říkala, snad jako by ho něco… dojalo.

Nechtěla jsem si připustit, že vážně věřil tomu, že bych mu právě tohle měla odpustit. Nakonec ale… ale ano… on tomu věřil. Vždy si bral na sebe vinu za všechno.

„I když,“ řekla jsem nakonec, „něco bych ti přece jen vyčetla… Opravdu tě nenapadalo, že si Jake bude připadat jako chovný samec-vlkodlak, když jsi mu nabízel, aby se mnou měl… štěňátka?“

Jak jsem doufala, a přála si - zasmál se.

„Napadlo, ale bylo mi to jedno. Udělal bych cokoli aby…“

Zase jsem ho umlčela, tentokrát ovšem svými rty. Přitiskla jsem se k němu a rukama ho pevně objímala. Neodtáhl se.

Jedna jeho ruka se mi zapletla do vlasů, druhou mě k sobě čím dál pevněji tiskl a rty se mu pohybovaly v souladu s mými.

„Takže… je mi odpuštěno?“ zašeptal, když se mezi našimi ústy udělalo trochu víc prostoru.

„Edwarde! Já ti nic nebud- “ nestihla jsem to doříct, protože se mi jeho rty naléhavě přitiskly zpět na mé.

„Vlastně,“ zašeptala jsem po chvíli, jen centimetr od jeho tváře.

Najednou mě něco napadlo. Nedokázala jsem skrýt úsměv, doufala jsem však, že si toho nevšiml.

„Trochu se zlobím. A mám pocit, že… si to u mě budeš muset nějak vyžehlit.“

Nepovedlo se. Usmál se, ale nezkazil mi to.

„A jak dlouho budu muset ‚žehlit‘?“ zeptal se a jeho rty mi, lehčeji než kdyby se o mě otřel vítr, přejížděly přes čelist, až našly opět má ústa.

„No,“ povedlo se mi říct po pár minutách, „máš na to celou věčnost.“

„Hmm,“ řekl jen a políbil mě na krk. „Tak to abych začal.“

Zasmála jsem se: „To ano.“

Najednou se napřímil a odtáhl se ode mě. Jeho levá ruka ovšem zůstávala dál pevně ovinutá kolem mého pasu.

„Jacobe?“ zavolal dost nahlas, aby ho Jacob mohl slyšet.

Po chvilce se z křoví vynořil Jacob. Renesmé mu seděla za krkem a široce se usmívala. Snažila se mu do vlasů zaplést šišku.

„Děje se něco?“ zeptal se Jake.

„Nevadilo by ti, kdyby dnes Renesmé zůstala s tebou? Máme s Bellou jisté… ehm… no, slíbil jsem, že budu žehlit a musím s tím začít,“ řekl Edward a zářivě se na mě usmál.

Byla jsem si naprosto jistá, že kdybych byla ještě člověk, podlomila by se mi z toho úsměvu kolena a moje srdce by pár úderů vynechalo.

„Žehlit?“ vykulil na něj oči Jacob. „No páni! Tedy to tě obdivuju. K tomu se mě jednou snažil uvrtat Billy. Nejen že jsem měl popáleniny snad všude a málem jsem zničil všechny jeho lepší košile, ale vůbec… nepamatuju se, že bych někoho viděl tak natěšeného na žehlení jako tebe,“ zakroutil hlavou a chytl Renesméinu ručku, která se mu pokoušela schovat šišku do ucha.

„No, to by bylo nadlouho,“ řekl Edward rychle. „Renesmé budeš s Jacobem?“ zeptal se jí.

Renesmé se na něj široce usmála a přikývla. Usmála se také na mě a zamávala mi.

Pak, kdoví odkud, vytáhla druhou šišku a Jacob teď prodělával útok na obě svoje uši.

Zasmála jsem se a ani si skoro nevšimla, že mě Edward popadl do náruče a rychlostí, která by zahanbila i kulový blesk, mě usnášel do naší chaloupky.

Když už se nám Jacob s Renesmé ztratili z dohledu, Edwardovy rty se opět přitiskly na mé. Už jsem nevnímala nic jiného než jeho ruce, které mě pevně držely a rty, které se vpíjely do mých.

Nebyla jsem si jistá, jestli to stihneme až do naší chaloupky, natož do našeho pokoje, jenže když jsem na vteřinu otevřela oči, uviděla bílou postel a oknem pronikající světlo, nemohla jsem se opět ubránit úsměvu.

Byl snad den ze dne rychlejší. Ale nějaké fyzikální veličiny jako rychlost, byly opravdu to poslední, na co jsem v tuhle chvíli chtěla, nebo dokázala myslet…

 

 

 

 

 

 

Napsáno: 31. 7. 2009

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode