„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

Dobrodružství broučka Hopsálka

 

Náš příběh začíná na louce U Tří kopretin. Nedaleko této louky byla škola pro malé broučky a berušky.

Na dnešní den se všichni noví žáčci-broučci velice těšili. Dnes se totiž měla konat první hodina létání.

„Tak, broučci a berušky,“ řekla paní učitelka, „dnes, jak všichni dobře víte, budeme mít první hodinu létání. Takže se nyní rozdělte do dvojic. Půjdeme na louku U Tří kopretin.“

Všichni broučci a berušky ji ihned poslechli a rozdělili se do dvojic. Za malou chvíli se ocitli na louce.

„Postavte se teď do kruhu, ať můžeme začít,“ promluvila paní učitelka.

Jakmile všichni utvořili velký kruh, řekla jim: „Teď si každý z vás nejméně desetkrát poskočí na místě. Ale opravdu pořádně. To je pro vaše létání velice důležité. Tak do toho! To platí i pro tebe, Hopsálku!“

Brouček Hopsálek byl velmi zaneprázdněn sledováním krásného motýla. Pak ale začal poskakovat a všem bylo ihned jasné, že své jméno nedostal náhodou.

Když se všichni dostatečně vyskákali, začali po jednom chodit na přivalený balvan, který byl asi dvakrát tak velký jako jeden brouček.

„Až budete tady nahoře, opatrně seskočíte dolů, ale při tom se budete snažit pomocí křidélek udržet co nejdéle ve vzduchu. Nevadí, když vám to hned nepůjde, ale snažte se.“

Asi po hodině trénovaní se jedině Hopsálkovi podařilo udržet ve vzduchu nejdéle ze všech.

„No,“ řekla nakonec paní učitelka, „nebylo to nejhorší. Ale i tak vám všem, kromě Hopsálka, dávám domácí úkol, abyste dál cvičili. To je pro dnešek všechno. Pěkný den!“

Hopsálek se rozloučil s kamarády, kteří se na něj obdivně dívali, a vydal se na cestu domů jako ostatní.

Už se moc těšil, až to doma poví mamince Broučkové. Bylo to snad poprvé, kdy byl v něčem lepší než ostatní. A tak si ze samé radosti začal pohvizdovat.

Když tu najednou uslyšel z křoví tiché vzlykání. Potichounku se blížil k místu, odkud se vzlykání ozývalo. Za okamžik uviděl broučka ještě menšího, než byl on sám. Nejdřív tiše stál a pak opatrně řekl: „Ehm ... ahoj. Copak se ti stalo?“

Brouček vyděšeně zvedl hlavu, ale když uviděl jen dalšího broučka, trochu se uklidnil.

„Já ... já,“ vykoktával ze sebe mezi vzlyky, „já jsem se ... ztra... ztratil. Šel jsem na ... na procházku a ... a ... a zab... zabloudil jsem. A vůbec nevím kde ... kde ... kde jsem.“ A vzlykal dál.

Hopsálek se na chvíli zamyslel, a pak se zeptal: „No a jakpak se jmenuješ?“

„Já jsem Padá... lek. My bydlí... bydlíme u Vrbiček. Zn... znáš to tam?“zeptal se Padálek a uslzenýma očkama se díval na Hopsálka.

„No jistě že to tam znám! Jsou tam tři vrbičky, že? A kousek dál je malá studánka?“

„Ano! Tam! Přesně tam! Přesně tam bydlíme! A zavedl bys mě tam prosím?“ zeptal se Padálek a vyskočil na nohy.

„Jistě. Ale musíme si pospíšit, aby moje maminka neměla starost, kde jsem. Já jsem Hopsálek a my bydlíme za krtčím kopečkem.“

A tak se Hopsálek s Padálkem vydali na cestu po pěšince, která byla lemovaná kvítím a trsy jahod.

Hopsálkovi ale neušlo, že se Padálek neustále vystrašeně ohlíží na všechny strany. Když se otočil asi po dvacáté, Hopsálek se zeptal: „Co to prosím tě děláš? Myslíš, že tady někdo je?“

„No,“ ozval se Padálek po chvíli, „nevím, jestli tu někdo je, ale říká se, že hluboko v lese žije velká zelená ještěrka, která má ráda broučky jako pochoutku,“dodal Padálek s hrůzou v hlase a vystrašeně se opět ohlédl.

„Ale to snad ne. Já jsem o ní už taky slyšel, ale prý se schovává v lese. Hluboko v lese a ven chodí jen v noci a teď ... krásně svítí sluníčko,“ řekl Hopsálek.

„No, snad máš pravdu,“ připustil Padálek s úlevou a přáním v hlase.

Ušli ještě kousek po pěšince, když uviděli tři vrbičky a malou chaloupku. Padálek se rozzářil a zatleskal: „No to je báječné! Támhle je náš domeček! Moc ti děkuji, Hopsálku!“

„Ale to nestojí za řeč,“ odpověděl Hopsálek ale v duchu byl rád, že se mu opět něco povedlo.

Padálek se nedal odbýt: „Ne, ne, ne! Opravdu ti moc děkuji a jednou se to doufám odvděčím. Ale počkej chvilku, něco ti dám a můžeš to třeba dát své mamince,“ řekl s úsměvem Padálek. Odběhl k domovu. Na cestě zakopl a natáhl se jak široký, tak dlouhý. Ihned se ale postavil a utíkal dál. Hopsálkovi najednou došlo, proč se jmenuje tak, jak se jmenuje, a že padá asi opravdu často.

Za chvilku se Padálek vrátil a v ruce držel nádhernou květinu, která zářila všemi duhovými barvami. Hopsálek se sice zdráhal květinu přijmout, ale Padálek ho nakonec přemluvil.

Když se loučili, řekli si, že se zítra zase sejdou. Padálek už se chtěl otočit a odejít, když tu najednou ztuhl a díval se někam za záda Hopsálka.

„Co se děje, Padálku?“ zeptal se Hopsálek a otočil se.

Vzápětí ztuhl i on. Za ním stála velká zelená ještěrka a zálibně se na něj dívala. 

Oba broučci zůstali stát jako přimrazení.

Ještěrka udělala krok dopředu, ale to stačilo k tomu, aby se Hopsálek vzpamatoval. Bezděčně, a přitom jako kdyby to měl celou dobu v úmyslu, Hopsálek sebral ze země kámen, mocně se odrazil od země a vyletěl do vzduchu.

Ještěrka i Padálek na něj chvíli zírali, nic ale neudělali. Nakonec ještěrka, která se asi nechtěla moc namáhat, udělala krok směrem k Pardálkovi, který se klepal jako osika.

Na to Hopsálek čekal. Vší silou mrštil kamenem do křoví. Kámen zavadil o jednu ztrouchnivělou a suchou větev, a ta ihned spadla dolů. Ještěrka se otočila a Hopsálek zakřičel z plných plic: „Had! Zachraň se, kdo můžeš! Utíkejte! Had!“

Větev, která předtím spadla, skutečně připomínala hada. Ještěrka s sebou trhla a dala se na útěk.

Pak Hopsálek slétl dolů a zamířil k Padálkovi. Ten se ještě celý klepal, ale než stačil cokoliv říct, ozvalo se z chaloupky: „Padálku! Padálku! Tak už pojď! Oběd je na stole!“

Padálek se otřásl: „No teda! To je dneska den, co? Moc díky! Nebýt tebe, tak už bylo po mně.“

„Ale prosím tě! Vždyť to nic nebylo. Musím ale říct, že jsem měl taky pěkný strach,“ dodal Hopsálek a otřásl se taky.

„Takže,“ řekl Padálek a už se třásl o něco méně, „uvidíme se zítra?“

„Jasně. Tak teď už ale raději poletím, aby maminka neměla tak velký strach,“ řekl Hopsálek.

„Dobře. A děkuji ti moc! Ahoj!“ loučil se Padálek.

„Nemáš zač a ahoj!“ odpověděl Hopsálek a znovu se vznesl do vzduchu.

Teď, když o tom přemýšlel, mu létání připadalo docela jednoduché.

Za chvíli už viděl domov a maminku, která ho už netrpělivě vyhlížela ode dveří.

„Maminko! Maminko! Já jsem tady!“ křičel Hopsálek a mával, aby se maminka podívala nahoru.

Maminka nemohla uvěřit tomu, že už letí: „No Hopsálku! Ty ses naučil létat tak rychle?“

„Maminko! Já jsem tak rád, že tě vidím! Já ti toho musím tolik povyprávět,“ řekl Hopsálek a vběhl mamince do náruče.

Doma jí předal duhovou květinu a maminka se nemohla dost vynadivit, když jí vyprávěl celé dnešní dobrodružství. Když skončil, moc ho pochválila, ale zároveň mu přikázala, aby byl moc opatrný a nepodceňoval nebezpečí.

A když Hopsálek usínal ve své postýlce, znovu vzpomínal na vše, co dnešní den prožil a už se moc těšil na zítřek a na Padálka ...

 

 

 

Napsáno: 19. 12. 2005

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode