„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

1. část

 

 

 

 

„Vaše výsosti, přejte si další případ?“ zeptal se kancléř krále.

Kancléř stál kousek před trůnem, v ruce držel pergamen, z něhož před pár minutami přečetl jména mužů, kteří vešli do sálu, aby o jejich dalším osudu rozhodl král.

Tito muži spolu neměli na první pohled nic společného. Každý z nich byl z odlišných království. Jeden pocházel z království tohoto, což byla země krále Erika. Druhý muž z vedlejšího což byla zem, jíž vládla královna Elena.

Oba se potkali v jednom hostinci a po několika sklenicích vína se začali prát. Nepomohlo napomínání hostinského, ani zavolání dalších mužů a dokonce ani přivolání královské stráže. Během pár minut zničili většinu nábytku hostince, ublížili několika dalším lidem a co víc, ani když přišly další posily, odmítli se vzdát. Posilám z královského paláce se je nakonec podařilo dostat od sebe a zavřít je do žaláře, kde měli čekat na rozhodnutí krále, co s nimi bude dál.

Král Erik seděl na trůnu, rukou si mnul čelo a přemýšlel, kolik dalších podobných záležitostí ještě bude muset řešit.

Předtím, když před sebou měl oba muže, zeptal se jich, proč si nedali říct: zda proto, že mezi sebou měli nějaký spor, či jeden druhého okradl nebo si udělali snad něco jiného.

Muži však na sebe začali křičet tak, že král nebyl schopen vyrozumět z toho ani jedno slovo a než se nadál, muži se do sebe opět málem pustili.

To už bylo i na krále moc. Proto bleskově vytáhl svůj meč a postavil se mezi ně.

Víc už slyšet nepotřeboval.

Stráže muže odvedly do žaláře a král se usadil zpět na svůj trůn a nyní přemýšlel.

„Vaše výsosti?“ zeptal se kancléř s pohledem upřeným na něj.

„Ne, nechci další... případ. Dopadl by stejně,“ řekl ztěžka král Erik.

Postavil se a přešel k oknu. 

Byl to mladý vysoký muž s tmavě hnědými vlasy, které mu dosahovaly k bradě. Jeho modré oči přejížděly po nádvoří, přitom však nic, co se tam dělo, neviděly.

Králem se stal před dvěma lety, když jeho otec zemřel. A právě od té doby musel neustále řešit zdánlivě bezvýznamné spory svých poddaných s lidmi z vedlejšího království. To však byla pouze špička ledovce.

Tušil proč to tak je. Jeho otec a předtím jeho otec si nedokázali udržet dostatek té správné hrdosti, aby usmířili obě království. A jak se zdálo, tak se toto přeneslo na poddané na obou stranách. Nikdo totiž nechtěl ustoupit - ani Erikův otec, a předtím děd ani předci královny Eleny.

Obě království proti sobě dlouhá léta bojovala a snažila se podrobit jedno druhému. Války trvaly příliš dlouho a žádné pokusy o dohodu mezi zeměmi a jejich panovníky se neuskutečnily a ani se o ně nikdo nesnažil. Nikdo nechtěl druhému ustoupit, nikdo se nechtěl vzdát.

Uvažoval, zda má opravdu jen tu jednu jedinou možnost, jež by neustálým sporům, bojům a možné válce mohla zabránit. O této možnosti již přemýšlel velmi dlouhou dobu, ale stále tajně doufal, že se najde i jiná, která by mu vyhovovala lépe.

Nakonec, po několika minutovém tichu, si povzdechl a zavřel oči.

‚Udělám to,‘ řekl si. ‚Pro klid v království a ukončení té hrozné neústupnosti.‘

Věděl, co to bude znamenat pro něj, teď se na to však snažil nemyslet.

Otočil se ke kancléři a řekl: „Kancléři, napište mým jménem dopis královně Eleně. Napište ho se vší úctou, jak se sluší a patří. Napište… že ji žádám o její ruku.“

Kancléř nevěřícně vydechl: „To myslíte vážně, vaše výsosti?“

Erik se pousmál nad jeho reakcí a odvětil: „Ano, myslím to vážně. Není, zdá se, jiný způsob, jak ukončit tohle neustálé handrkování. Když si vezmu královnu Elenu, naše země se spojí a pak… pokud by se ještě někdo z poddaných odvážil útočit na druhého, bude jim hrozit poprava. Tak to stojí v zákoně. Bude to podobné, jako by chtěli zaútočit na svého bratra, spojí-li se království. Už si rozmyslí, zda se chovat rozumně nebo vyvolávat spory a z toho hrozící válku.“

„Ano, jistě, výsosti,“ přikývl kancléř a na tváři se mu objevila úleva. „Hned ten dopis napíši a odešlu. Myslíte… že královna bude… souhlasit?“ zeptal se nejistě.

„Slyšel jsem, že je královna moudrá a mírumilovná. Pokud je to pravda, bude chtít to samé, co já… pro svou zemi,“ odvětil král Erik a slabě se pousmál.

Sundal si z hlavy korunu a zamyšlen odešel bočními dveřmi z trůnního sálu.

 

 

 

 

„Tak to by už stačilo!“ vykřikla královna Elena.

Stráže se okamžitě chopily dvou mužů, kteří se začali hádat a překřikovali se, co jeden druhému míní udělat. Pronášeli velice důmyslné způsoby mučení, od trhání nehtů po rozsekání na maděru.

Královna kývnutím hlavy dovolila strážím, aby muže vyvlekly ven.

„Je to čím dál horší,“ řekla si pro sebe.

Před těmito tu byl jiný muž, který zabil jednoho obyvatele z vedlejšího království, protože mu prý ukradl slepici. Byl dokonce tak drzý, že na královnu začal pokřikovat, co by s ní rád udělal.

Elena hleděla ke dveřím, které se měly za chvíli znovu otevřít a vejít do nich další poddaný, o jehož osudu měla rozhodnout.

Nechtěla nikoho posílat na smrt, a proto byla věznice z poloviny plná. Příčilo se jí zbavovat někoho života, i kdyby si to zasloužil.

Eleně se před očima mihly vzpomínky na její rodiče, na dobu před několika lety, když se jako osmnáctiletá stala královnou celé země a měla začít vládnout. Připadala si tehdy jako dítě. Teď jí bylo čtyřiadvacet let a už si jako dítě nepřipadala. Pravdou bylo, že na nejkrásnější dobu svého života téměř zapomněla.

„Výsosti, chtěla byste si odpočinout?“ zeptala se její komorná stojící kousek od ní.

Elena při té otázce málem protočila oči, nakonec se ovládla. Neměla ráda, když z ní dělali cukrovou panenku.

Její vzhled jako by ji k tomu však předurčil. Byla střední postavy, štíhlá jako proutek. Její zlaté vlasy byly upravené do ozdobného drdolu a na hlavě jí zářila královská koruna. Ústa držela semknutá a nos teď vytáhla trochu výš, jakoby ze vzdoru, oči tmavě modré barvy se obrátily ke komorné a obočí jí poskočilo nahoru, jak ho zvedla.

„Ne, nechci,“ odvětila klidným vyrovnaným hlasem.

Najednou se dveře otevřely a dovnitř vešel kapitán stráže.

„Má paní,“ řekl a poklonil se. „Tohle před chvíli přivezl posel od krále Erika,“ promluvil dál a podal královně svitek pergamenu s neporušenou pečetí.

Elena pečeť rozlomila a dala se do čtení. Když přešla k místu, kde jí král žádal o ruku, list se jí na okamžik zatřásl v prstech, očima přečetla celou větu znovu, aby se přesvědčila, že ji nepochopila špatně.

Členové Rady, kteří doposud mlčky seděli ve svých židlích podél celého sálu, se po sobě střídavě dívali. Z jejich výrazu se dalo snadno vyčíst, že přímo hoří zvědavostí.

Když dočetla, stočila pergamen a zadívala se na konec sálu. Srdce v hrudi jí bušilo úzkostí, do očí se jí draly slzy a rty se jí třásly.

„Veličenstvo? Co píše král Erik?“ zeptal se představený Rady a postavil se.

Elena chvíli neodpovídala. Nebylo to však proto, že by váhala co říct, ale proto, aby se uklidnila a ujistila se, že až promluví, nebude v jejím hlase slyšet žádné rozechvění, úzkost ani strach.

„Král Erik mě požádal o ruku,“ řekla pak.

Celým sálem se ozvalo šumění tichých hlasů a vrzání židlí, na nichž se členové Rady otáčeli a kromě slov si vyměňovali překvapené pohledy. Ozvalo se i zajíknutí královniny komorné.

Představený Rady však nepohnul ani svalem a dál upíral pohled na královnu.

„Jak mu odpovíte, výsosti?“ zeptal se.

Elena si tentokrát dala s odpovědí na čas podstatně déle. Rozvinula list znovu a zadívala se do něj. Její oči se však upřely na jedno místo a zbytek nevnímaly.

Věděla, že se od ní čeká okamžité rozhodnutí. Ještě před pár lety by možná namítla, že na tak vážné rozhodnutí ohledně sňatku potřebuje více času a ne pouhých pár minut.

Nyní však věděla, že to je jen jedno z dalších rozhodnutí, které musí učinit a musí ho učinit rychle.

Část jejího srdce se chvěla při pomyšlení, že se by se měla vdát za někoho, koho nikdy v životě neviděla, neznala a věděla o něm jen něco málo z doslechu.

I když už věděla, že v životě (a obzvláště v životě královny) není vše tak, jak by si přála ona, přesto v ní vždycky před spaním vzplálo malé světélko naděje, že snad... jednou... najde někoho, do koho se zamiluje a kdo se zamiluje do ní. Bude je pojit láska, o níž snad každá dívka sní a bude to tak napořád.

Teď však to světlo naděje zhasnul studený vítr, který jako by vyplul z listu a teď kolem ní kroužil pro případ, že by ji napadlo to světlo zase zažehnout.

„Výsosti, král Erik svou nabídkou zajisté sleduje stejný cíl jako my,“ promluvil představený. „Jak víme, tak i v jeho zemi se potýkají se stejnými problémy. Kdyby se však království spojila, platil by pro všechny poddané stejný trest, jako kdyby ublížili někomu z vlastní rodiny. Uvědomte si, že si nemůžeme dovolit snášet tyto rozepře donekonečna a odmítnutí králova návrhu by nebylo nejmoudřejší. Zvláště vezmeme-li v úvahu, jak to mezi našimi zeměmi po staletí je.“

Elena nedala nijak najevo, že by ho slyšela, přesto však věděla, že má pravdu.

Byla královna, měla odpovědnost vůči svému lidu a své zemi a to znamenalo povinnosti. Chtěla být dobrou královnou. Chtěla, aby se jejímu lidu dařilo dobře, aby byli spokojení a šťastní a to se nedalo zařídit jinak, uvědomila si.

„Ne, to by nebylo nejmoudřejší,“ přikývla a podívala se na členy Rady. „A proto královu nabídku přijímám,“ řekla pevným hlasem.

Jednou si představovala, že až bude souhlasit s návrhem někoho, kdo ji požádá o ruku, srdce jí bude skákat nadšením a radostí a ne úzkostí, že její ústa se budou chtít smát a nebudou sevřená do pevné linky. Ale na tom teď už nezáleželo. Musí udělat správnou věc pro svůj lid a zemi, nic víc, nic míň.

Byla rozhodnuta a věděla, že rozhodla správně.

„Ale paní!“ vydechla její komorná. „Vždyť ho neznáte, ani jste ho nikdy neviděla!“

Elena se postavila a otočila se k ní. Přistoupila až k Rebece a dala jí ruku zlehka na paži.

Musela se pousmát, když viděla, že její služka je tou novinou zaskočena daleko víc než ona.

„Rebeko, já vím. Tady však nejde o mě. Jde o náš lid a naši zemi. Tohle jí pomůže,“ řekla.

Pak se obrátila čelem k Radě a sestoupila ze schodů. Prošla s hlavou vztyčenou přes sál. Koutkem oka viděla, jak se jí členové Rady uklánějí a někteří se i usmívali.

Ano, rozhodla správně.

 

 

 

 

 

Elena se zhluboka nadechla a vstoupila do komnaty, na zámku krále Erika, která odteď měla být jejím novým domovem.

Jen co udělala první krok, ozvalo se za ní: „Výsosti!“

Elena se otočila a podívala se na přicházejícího kancléře, který ji přivítal na nádvoří.

„Ano?“ zeptala se.

„Výsosti, mám vám vyřídit hlubokou omluvu od svého pána. Velmi jej mrzí, že vás nemohl přivítat osobně, ale jednání s naším sousedem králem Petrem je vždycky na velmi dlouhou dobu a tentokrát se ještě prodloužilo,“ řekl kancléř a uklonil se.

„Nic se nestalo,“ ubezpečila ho Elena. „Byla jsem i tak dobře uvítána.“

Pokynula mu rukou a kancléř s druhou úklonou odešel.

Potom vešla do pokoje. Byl v něm nábytek z tmavého dřeva - skříně, stůl i židle. Oknem byl krásný výhled na lesy a v dálce se tyčilo pohoří Jeder, táhnoucí se jako hradba po celé východní straně království. Na boční straně pokoje, vedle skříně, byly dveře. Menší než ty, jimiž se do pokoje vcházelo a nápadně splývaly svou barvou se stěnou. Elenu právě však ani v nejmenším nezajímalo, kam vedou. Otočila se zpátky a zadívala se na kamenný balkón na nějž mohla vstoupit přímo ze svého pokoje, avšak ani výhledem se teď kochat nedokázala.

Když přeletěla očima pokoj, zrak jí spočinul na krásné posteli se čtyřmi vyřezávanými sloupky držícími nad sebou bílá nebesa. Elena zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby se zbavila třesu, jež se jí zmocňoval.

S trhnutím se otočila, jakmile za sebou zaslechla kroky. Byla to však jen Rebeka s dalšími služebnými, přinášejícími dovnitř její věci a šaty.

Elena si stáhla tmavě modrý plášť, jež měla na sobě po celou cestu, a teď byla v šatech světle modrých s lodičkovým výstřihem a s dlouhými rukávy až k zemi, které zdobil zlatý pásek a bílé vyšívání po okrajích šatů i rukávů. Ve vlasech, spletených do půli zad, měla vetkané stříbrné ozdoby.

Chvilku se dívala na služebné a pak pomalu vyšla z pokoje. Chodba by byla skoro temná nebýt světla, které do ní pronikalo oknem na jejím úplném konci.

Elena k němu zamířila a poslouchala, jak se zvuky jejích kroků rozlehají po prázdné chodbě.

Došla až na konec a zadívala se z okna. Pohled z něj byl na nádvoří, po němž se procházelo několik dvořanů a mezi nimi, v poněkud rychlejším tempu, chodili sluhové ze zámku. Právě měli mnoho práce s přípravou královské svatby, která se měla konat již zítra.

Elena se na okamžik opřela o kamennou stěnu a zavřela oči.

Už zítra. Zítra! Ještě před nedávnem by ji něco takového nenapadlo. Nebo možná napadlo, nevěřila by ovšem, jak rychle to přijde.

Už zítra bude královnou dvou království, které se díky tomu spojí do jediného. Už zítra se měly vyřešit neustálé problémy mezi jejími poddanými a poddanými krále. Už zítra bude… jeho ženou. Manželkou krále Erika.

Přejížděla po kamenné zdi dlaněmi, jakoby doufala, že se nad ní chladný kámen slituje a obejme ji, nebo ji nějak utěší.

Elena pak otevřela oči a zavrtěla hlavou. Je přece královna! Na svoje osobní pocity by měla zapomenout a to rychle.

Jakmile takto svoje vystrašené srdce obalila dostatečnou vrstvou rozumu, odstoupila od zdi a chtěla se vrátit zpátky. Pohled jí ale padl do vedlejší chodby, která se táhla dál. U jejích zdí stála brnění a na zdech visely meče, jak dvouruční tak jednoruční a různě velké dýky.

Elena procházela chodbou a tiše sledovala zbraně, znamenající pro mnoho lidí smrt. Nenáviděla války.

Brzy došla blíž k místu, odkud se linul další pruh světla. Uvědomila si, že to musí být světlo z místnosti a někdo zřejmě zapomněl zavřít dveře. Když přišla ještě o pár kroků blíž, uslyšela hlasy. Dva mužské hlasy.

Věděla, že poslouchat je v naprostém rozporu se slušným vychováním a už by se i byla otočila a zamířila pryč, kdyby nezaslechla jednoho muže, říct jedno jméno.

„Ale prosím tě, Eriku! Ten ničema by si hledal výmluvu a ospravedlnění, i kdyby spáchal vraždu před tvýma očima!“

„To máš asi pravdu, ani tak ho však nemíním dát popravit. Ten ničema, jak říkáš, si svůj trest odpyká tam, kde ho způsobil. To pro něj bude lepší potrestání. Myslím, že kdyby přišel o život, bude z toho mít větší radost a tu mu nemíním dopřát.“

Elena opatrně vykoukla, aby viděla do místnosti.

V čele dlouhého stolu seděli dva muži. Jeden měl blonďaté vlasy a plnovous. Právě se napil ze své číše a pak zakroutil hlavou.

„Říkám ti, Eriku, že ten se nezmění,“ řekl muž a zkrabatil čelo, když se podíval na svého společníka.

„Uvidíme,“ odvětil Erik a pousmál se.

Poté se chopil brku a začal podepisovat listiny, ležící před ním.

Elena s mírně pootevřenými ústy hleděla na muže, který se za pár hodin měl stát jejím manželem. Její srdce začínalo bít rychleji a rychleji a její tvář zalévalo horko.

S korunou na hlavě vypadal vznešeně, jako skutečný král, kterým i byl. Vypadal úplně jinak, než jak si ho Elena představovala. Myslela si, že je daleko starší.

Sledovala očima profil jeho tváře, linii rovného nosu, lehce sevřených rtů a očí, upírajících se na papír a tmavé vlasy, rámující mu obličej.

„No, ale teď nás přece jen čekají příjemnější věci. Tedy - hlavně tebe. Co říkáš na svou budoucí královnu?“ zeptal se onen muž a v jeho hlase Elena zaslechla zvláštní podtón, jakým někdy slýchala mluvit muže o něčem, co jim přišlo zábavné.

Nepatrně sebou trhla, jinak se však nedokázala pohnout ani o píď.

Neušlo jí, že sebou král Erik škubnul a přestal psát. Nevěděla, co si o tom má myslet. Že by se cítil stejně jako ona?

„Já…“ začal Erik a hned vzápětí se zastavil.

Zcela nečekaně zdvihl hlavu a podíval se přesně tam, kde stála Elena. Jejich oči se na zlomek vteřiny střetly.

Elena sebou prudce trhla a rychle se otočila a po špičkách utíkala pryč.

Erik se díval na místo, kde ještě před chvíli zahlédl, pro něj neznámou postavu a pak se postavil.

„Co se děje?“ zeptal se jeho společník.

Erik však neodpověděl a vyšel ven z místnosti.

 

 

 

 

 

 

 

Předurčení - 1. část

Copyright © 2011 Anne Leyyd

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode