Noc tak krátká a trhaná,
se snem, co se mi nedozdá.
V tom snu snad šťastná jsem,
ale probuzení, je pád na tvrdou zem.
Zem, která nás učí pokoře
a nelétat příliš nahoře.
Nahoře, kde hoří pád,
Létání se však nechci vzdát!
Temnou, ještě noční krajinou,
myšlenky mé se rozplynou.
Co dnes asi čeká mě? Co bude teď?
Na to mi nikdo nedá odpověď.
Mám strach? Zoufám si snad?
Proti strachu chci začít bojovat.
Ale jak? Jak postavit se tomu?
Náhle něco rozetne tmu.
Na tváři se mi úsměv objevuje.
To vzpomínka, z mysli se vynořuje.
Ke vzpomínce, ale i lampa pouliční.
Stojí zde tak vznešeně v krajině noční.
Kolem jejího obvodu rampouchy se vinou,
a to pro mě činí tuto lampu jinou.
Zabrzdím myšlenek proud,
Teď se nechci ani hnout.
Usmívám se stále víc.
Toto nastaví strachu líc?!
Být nahoře a létat u oblak,
tak neviděla bych ten zázrak!
Napsáno: 10. 2009
Copyright © 2011 Anne Leyyd