„Fantazie je důležitější než informace.“ A.E.

Hostitel - Stephenie Meyrová

27.01.2011 20:57

 

 

 

 

 

Jídlo. Oni mi dali najíst?

Byl tam chléb - tmavá šišatá večka, jejíž vůni jsem ucítila především, ale kromě ní tam ležela i miska s čirou tekutinou, které byla cítit cibulí. Zblízka jsem na dně spatřila tmavší kousky. Vedle misky ležely tři bílé silné válečky. Domyslela jsem si, že to je zelenina, ale druh jsem nepoznala.

Tohle všechno jsem zaregistrovala během pouhých pár vteřin, ale i během té chvilky mi žaludek málem vyskočil z úst, jak se snažil dostat k jídlu.

 

- Poutnice - 15. kapitola - Pod dohledem

 

 

 

 

„Donesu ještě nějakou mouku,“ zamumlal Jeb a přitom si pohrával s popruhem pušky.

Ale ženy zpracovávaly a tvarovaly těsto dál …

Jeb byl pryč celou věčnost. Možná chtěl původně říct, že jde namlít víc mouky. Jinak se ta jeho nekonečná nepřítomnost nedala vysvětlit.

„No to ti to trvalo,“ broukla žena s šedohnědým copem, když se vrátil, čímž mi potvrdila, že se mi to nezdálo.

 

- Poutnice - 24. kapitola - Tolerance 

 

 

 

Melaniina láska mnou protékala jako jezero, které protrhlo hráz, a děsila mě dokonce ještě víc než rozzuřený barbar, který se ke mně rychle blížil.

 

- Poutnice - 26. kapitola - Návrat

 

 

Jamie se zaškaredil. „Tak jo,“ broukl a svou misku odstrčil k té mé.
“Když nejíš ty, já taky nebudu.“ Žaludek mu hlasitě zaprotestoval, ale chlapec napodobil můj vzdorný postoj.

Celé dvě minuty jsme se navzájem poměřovali pohledem a žaludky se nám zatím z vůně vajíček lačně svíjely. Tu a tam Jamie koutkem oka jukl na jídlo. A to mě přemohlo - ten toužebný výraz v jeho očích.

„Tak fajn,“ zahučela jsem. Postrčila jsem jeho misku zpátky k němu a popadla tu svou. Počkal, dokud si nedám do úst první sousto a až potom se do jídla pustil i on. Bylo mi jasné, že studená gumová míchaná vajíčka nejsou to nejchutnější jídlo, jaké jsem kdy měla, ale chutnalo tak. Tohle tělo žilo pro přítomnost.

 

- Jamie a Poutnice - 28. kapitola - Temnota

 

 

 

„Prosím, Iane,“ žadonila jsem. „Chci si s ním promluvit.“

Ian se na mě dlouho a mlčky díval, nato Jareda probodl zuřivým pohledem. Pak začal štěkat, každé slovo připomínalo rozkaz.

„Jmenuje se Wanda, není žádné to. Ani se jí nedotkneš. Pokud na ní najdu jedinou modřinu, namaluju ti jich na tvém bezectném hřbetě dvojnásobek.“

 

- Poutnice a Ian - 29. kapitola - Zrazená

 

 

Kyle vyhekl a tvrdě mě praštil do boku. Kvikla jsem bolestí, ale popadla ho za vlasy i druhou rukou. Svíral mě oběma pažemi v objetí jako vraždící milenec.

 

- Poutnice - 32. kapitola - V pasti

 

 

„Podle čeho soudíš, že jsi žena?“

„Podle čeho to poznáš ty? V mém druhu jsem ten, kdo rodí mláďata. To ti snad nepřipadá dost ženské?“

Na to neměl argument. Měla jsem skoro až škodolibou radost.

Dobře jsi udělala, podpořila mě Melanie. Nemá pravdu a chová se jako prase.

Děkuju.

My holky musíme držet při sobě.

 

- Jared, Poutnice a Melanie - 34. kapitola - Pohřeb

 

 

Walter opět zasténal. Nejdřív hrdelně chrčel, ale zvuk rychle přešel do ječivého nářku.

Doktor zaťal zuby: „Aarone, Andy, Wesi … mohli byste echm, mohli byste mi sehnat Sharon?“

„My všichni?“

„Vypadněte!“ přetlumočil Jeb.

 

- Doktor a Jeb - 34. kapitola - Pohřeb

 

 

 

„Walter byl to nejlepší a nejkrásnější na lidech.“

 

- Ian - 34. kapitola - Pohřeb

 

 

„V srdci jsi neměl ani špetku nenávisti,“ oslovila jsem Waltrovo tělo. „Právě tvoje existence je důkazem toho, že jsme se mýlili. Doufám, že vaše pohádky říkají pravdu. Doufám, že nejdeš Gladdie.“

 

- Poutnice - 34. kapitola - Pohřeb

 

 

 

 

„Můj dům, moje pravidla,“ připomněl jim Jeb. „Na to nikdy nezapomínejte. A ty mě dobře poslouchej, Kyle. A ty taky, Magnolie. Každého, kdo se pokusí ublížit Wandě, nečeká soud, ale rovnou pohřeb!“

 

- Jeb - 35. kapitola - Soud

 

 

„Ale co kdybys to byl ty?“ otázal se Ian skoro neslyšně. „Co kdyby tebe nacpali do lidského těla a nechali žít na téhle planetě? Co kdybys byl tak dobrý, že bys chtěl zachránit člověka, jehož tělo ti dali, a to navzdory tomu, že by ti opakovaně hrozila smrt?“ Na okamžik se zajíkl. „Co když by tebou lidé pohrdali, i když bys byl pro ně ochotný zemřít? Nezasloužil by sis aspoň úctu a život?“

Jared neodpověděl a mě do očí vhrkly slzy. Vážně si Ian myslí, že jsem si vysloužila právo na život v jeskyních?

 

- Ian a Poutnice - 37. kapitola - Spor

 

 

Usmál se na mě. Zvláštní, jak jeho oči dokázaly spalovat i hřát zároveň. Navíc s tou barvou, která připomínala spíš led než oheň. A v téhle chvíli byly neskutečně vřelé.

„Mám tě moc rád, Wando.“

„Až teď mi to začíná docházet. Asi jsem trochu natvrdlá.“

„Mě to taky zaskočilo.“

 

- Ian a Poutnice - 38. kapitola - Doteky

 

 

Ian naklonil hlavu k rameni. Zatvářil se mazaně.

„Melanie Stryderová?“ oslovil ji.

Obě jsme sebou při zaslechnutí jména trhly.

Ian pokračoval: „Mohl bych si s Wandou promluvit soukromně, pokud nemáš námitky. Dalo by se to nějak zařídit?“

Taková drzost! Vyřiď mu, že ani kdyby lezl po zdi! Ten chlap mi je protivný!

 

- Ian a Melanie - 38. kapitola - Doteky

 

 

„Tak co, jsi připravená na prohru, Wando?“ houkl na mě Wes. „Planetu jste obsadit mohli, ale tenhle zápas projedeš.“

 

- zápas vyhraje Wanda s Ianem

 

„Uznej, Wesi, že jsou lepší.“

„To byl podraz.“

„Nikdo nikdy netvrdil, že Wanda neumí hrát.“

„Ale nikdo taky neřekl, že je profík.“

 

- Wes a Lily - 39. kapitola - Obavy

 

 

 Choulila jsem se pod zemským povrchem a s člověkem po boku truchlila pro zemřelé duše.

 

- Poutnice - 40. kapitola - Zděšení

 

 

„Nejsem nemocný, je to přece hloupá infekce. Ale trápilo mě, že nevím, jak to zvládáš.“

Dojetím jsem nedokázala polknout. Zrůda? Můj Jamie? Nikdy!

 

- Jamie a Poutnice - 41. kapitola - Pohřešovaná

 

 

Snažil se mě líbat něžně. Poznala jsem, jak se snaží, ale jeho úmysl se rozplynul jako dým. A pak všude vybuchl oheň, protože on byl všude. … A náhle se mi odtrhl od úst a opět přiložil rty k uchu.

„Melanie Stryderová!“ zavrčel tak hlasitě, že to prásklo jako vojenský rozkaz. „Ty mě neopustíš! Miluješ mě? Dokaž to! Dokaž to! K čertu, Mel, okamžitě vylez!“

 

 

„Varuju tě, Mel,“ zubil se stále Jared. Škádlil ji. „Radši tu zůstaň, protože těžko říct, co všechno bych byl ochotný kvůli tobě podstoupit.“

Sevřel se mi žaludek.

Vyřiď mu, že ho zaškrtím, jestli se tě ještě někdy takhle dotkne.

 

- Poutnice, Jared a Melanie - 42. kapitola - Souboj

 

 

„Měj to nadosah. Kdyby… uhodli, že držíš s námi, a zkusili do Melina těla naimplantovat někoho jiného, strč to do úst a silně skousni..“

„Jed?“

„Ano.“

Když jsem překonala počáteční překvapení, hystericky jsem se rozesmála. Nemohla jsem si pomoci, nervy jsem měla strachem a nervozitou úplně zničené.

„Není to žádný žert, Wando,“ napomenul mě Jared přísně. „Pokud se na to necítíš, musíme se vrátit do jeskyně.“

„Ale ne, cítím. Směju se právě proto, že na to mám.“

„Přesto v tom nevidím nic legračního!“ okřikl mě.

„Ty to vážně nechápeš? Tohle bych nebyla schopná udělat pro miliony členů svého druhu, ani pro svoje vlastní… děti. Příliš se bojím té definitivní smrti. Ale pro jediné dítě jiného planetárního druhu bych to dokázala.“ Znovu jsem se zasmála. „Nedává to smysl, ale buď klidný. Pro Jamieho klidně zemřu.“

„Věřím ti každé slovo.“

 

- Jared a Poutnice - 43. kapitola - Zběsilost

 

 

 

 

„Tys to dokázala.“

„Co? Vždyť o to nám šlo, ne?“

„Jistě… Ale asi jsem dvakrát nevěřil, že vyvázneme.“

„Že ne? Tak proč… Proč jsi mi dovolil to zkusit?“

Odpověděl tak tiše, že skoro šeptal: „Protože jsem usoudil, že lepší bude umřít, než žít bez chlapce.“

 

- Jared a Poutnice - 45. kapitola - Úspěch

 

 

„Kdybyste ji viděli!“ vybuchl Jared nadšením. „Byla fantastická! … Normálně napochodovala do nemocnice, přímo k vetřelcům, a beze strachu je požádala, ať jí ošetří zranění. A pak, sotva se k ní otočili zády, drze je okradla!“

Jamie se bavil, úsměv od ucha k uchu.

„Donesla spoustu léků, které nám vydrží na dlouho! A když jsme odjížděli, dokonce ještě jedné z těch okradených zamávala!“

 

- Jared - 46. kapitola - V kruhu

 

 

Tohle jí víc, než jsem kdy měla. (Poutnice)

Je to skoro jako všechno, co jsem ztratila. (Mel)

Čím to bylo, že po lásce lidí jsem toužila mnohem víc než po lásce svého vlastního druhu? Snad tím, že byla vrtošivá a vzácná? Duše nabízely lásku a pochopení všem. Netoužila jsem po něčem víc?

Láska byla složitá, měla záhadná pravidla; někdo ji dostal zadarmo, jako Jamie, někdo si ji musel vysloužit trpělivostí a dřinou, jako Ian, nebo byla k uzoufání nedosažitelná, jako v Jaredově případě.

Nebo je to všechno ještě jednodušší? Co když jde jen o to, že jako lidé umí vášnivě nenávidět, umějí stejně i bezvýhradně a ohnivě a z celého srdce milovat?

Sama jsem nevěděla, proč tolik prahnu po lásce, zato teď, když jsem ji měla, mi bylo jasné, že stojí za všechnu tu dřinu a nebezpečí a utrpení, které jsem musela podstoupit.

Láska byla všechno.

 

- Poutnice - 46. kapitola - V kruhu

 

 

Nakonec jsme se bez valného přemýšlení v polospánku rozvalili na podlaze, Jared s prsty vpletenými do mých vlasů, Jamie, jenž mi hlavu opíral o rameno a pevně mě objímal kolem krku, a Ian s hlavou položenou na mém břiše a s dlaní přitisknutou k mé tváři. Vedle sebe jsem cítila Doktorovy dlouhé nohy, botu opřenou o moji kyčel. A kdybych natáhla ruku, určitě bych nahmatala Kylea.

 

- Poutnice - 46. kapitola - V kruhu

 

 

 

Spala jsem sama, v posteli dále ode dveří. Dost mi to vadilo. Ti dva dospělí chlapi se na druhou postel srovnali jen s obtížemi; Ian se ve spánku vždycky rozvalil a Jared se v takovém případě nerozmýšlel mu vrazit jednu pěstí.

 

- Poutnice - 47. kapitola - Práce

 

 

„Tak dobrá!“ vyštěkl Jared. „Ale jestli se v noci zkusíš se mnou muchlovat… tak je s tebou konec, frajere!“

Ian se zasmál. „Nechci vypadat namyšleně, ale mám-li být k tobě upřímný Jarede, tak pokud bych už měl takové sklony, asi bych si uměl sehnat něco lepšího.“

 

- Jared a Ian - 47. kapitola - Práce

 

 

 

„Proč jsou zrovna na ni tak hodní?“ zeptala jsem se šeptem. „Přece zabila Wese.“

„No, protože je to tvoje vina.“

Vytřeštila jsem na něho oči a s úžasem si všimla, jak se mu zlehka zvedají koutky úst; utahoval si ze mě.

„Moje?“

Náznak úsměvu zmizel. „Nechtěli si připadat jako zrůdy. Už ne. Snažili se napravit to, co dělali předtím, jenže už bylo pozdě - a vybrali si na to nesprávnou duši. Nedošlo mi, že to… ranní tvoje city. Myslel jsem si, že to naopak přivítáš.“

„To ano.“ Nechtěla jsem, aby ublížili komukoliv. „Vždycky je lepší chovat se laskavě. Já jen…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Jsem ráda, že znám důvod.“

Takže tu laskavost projevili mně, ne jí. Hned ze mě kus břemene spadl.

„Není to dobrý pocit - vědět, že si svrchovaně zasloužíme označení zrůda. Je lepší chovat se laskavě, než se pak cítit provinile.“

 

- Poutnice a Jared - 51. kapitola - Příprava

 

 

„Nejspíš s tou vykládkou už skončili, co myslíš?“ vyhrkla jsem chvatně. „Pojď, dokončíme práci a vrátíme se domů.“

Ještě chvíli si mě upřeně prohlížel, a pak pomalu zavrtěl hlavou.

„Ano, dokončíme práci, Poutnice, Hvězdný živote, Jezdkyně na netvoru. Krádež pár nehlídaných beden pro tebe nepředstavuje zrovna velké dobrodružství, nemám pravdu?“

 

- Poutnice a Jared - 51. kapitola - Příprava

 

 

 

„Víte, je skvělé být zase pánem vlastní hlavy,“ prohodila tiše a zřetelně. „Díky.“

 

- Lacey - 52. kapitola - Oddělení

 

 

 

 

„Díky, Jebe,“ řekl Kyle.

„Drž, k čertu, klapačku, Kyle! Prostě vydrž chvíli nežvanit! S tím zastřelením jsem to myslel vážně, ty ničemný idiote!“

 

Kyle a Jeb - 55. kapitola - Závislost

 

 

„Je lapená uvnitř mě, Iane. Je to pro ni horší než vězení; ani popsat ti to nedokážu. Je jako přízrak a já ji mám možnost osvobodit. Můžu jí vrátit sebe samu.“

„Ty si taky zasloužíš žít, Wando. Zasloužíš si zůstat.“

„Ale já ji mám ráda, Iane.“

Zavřel oči a rty mu smrtelně zbělely.

„A já mám zase rád tebe,“ zašeptal. „Copak to nic neznamená?“

„Samozřejmě že znamená. A moc. Chápeš? Tím je to všechno ještě… nevyhnutelnější.“

Prudce otevřel oči. „To ti láska ke mně vážně připadá tak nesnesitelná? Mám pravdu? Už nikdy o ní nepromluvím, Wando, už o ní budu mlčet jako hrob. Klidně si žij s Jaredem, pokud si to přeješ. Hlavně zůstaň.“

„Ne, Iane!“ Uchopila jsem jeho tvář do dlaní; pokožku měl tak napnutou přes kosti, až se zdála tvrdá. „Ne. Já - taky tě miluju. Já, ta stříbrná stonožka v zátylku její hlavy. Nemiluje tě však moje tělo. Nemůže. V tomhle těle tě nikdy nemůžu milovat, Iane. Rve mě to vejpůl. Je to příšerné.“

 

- Poutnice a Ian - 56. kapitola - Roztavení

 

 

 

Objala jsem Iana kolem krku a stáhla ho k sobě tak nízko, až jsem se rty dotkla těch jeho. Sevřel mě v náručí a přivinul si mě pevně na prsa. Naše rty se začaly pohybovat ve stejném rytmu, splývaly, jako by se už nikdy neměly oddělit, jako by to bylo nevyhnutelné, a já cítila sůl našich slzí. Těch jeho a těch mých.

Cosi se začalo měnit.

Když se Melaniino tělo dotklo toho Jaredova, jako by vypukl lesní požár - zběsilé plameny pádící přes vyschlý porost, po nichž zůstávala pouze sežehnutá pustina.

S Ianem to bylo jiné, úplně jiné, protože Melanie ho nemilovala tak jako já. A proto na mě každý dotek působil hlouběji a déle než lesní požár, spíš jako roztavená láva pod zemskou slupkou. Bylo to příliš hluboko, než aby člověk ten žár ucítil, ale přesto se to neodvolatelně řinulo a svým tokem měnilo odvěké základy celé planety.

Moje odmítavé tělo mezi námi viselo jako mlha - hustá opona, ale natolik průhledná, abych skrze ni viděla, abych sledovala, co se děje.

Změnilo to , ne Mel. Ten skoro tavný proces hluboko ve vysoké peci mého já, který už začal, ale nikdy ho nikdo nedotáhl do konce.

A teď ten dlouhý, nepřetržitý polibek to ukul, sžíravé a nabroušené - a žhavou hotovou věc hodil do ledové vody, aby ji navždy zakalil.

Aby byla nezničitelná.

A já se opět rozplakala s vědomím, že ta změna jistě probíhá i v něm, v muži, který se laskavostí vyrovná každé duši, ale silný je tak, jak dokáže právě jenom člověk.

Přejel mi rty k očím a rázem měl jasno. „Neplač, Wando. Neplač. Zůstaneš se mnou.“

„Po osm celých životů,“ šeptala jsem mu zajíkavě na tvář. „Po osm dlouhých životů jsem nenašla nikoho, kvůli komu bych na planetě zůstala nebo ho chtěla následovat jinam. Nikdy jsem nenašla partnera. Proč teď? Proč ty? Nejsi stejného druhu. Copak ty můžeš být moje láska?“

„Žijeme ve zvláštním vesmíru,“ zamumlal.

 

….

 

„Miluju tě,“ zašeptala jsem.

„Neříkej to, jako by ses loučila.“

Ale já musela. „Pochop, že já, duše zvaná Poutnice, miluju tebe, člověka Iana. A to se nikdy nezmění, bez ohledu na to, čím se jednou stanu.“ Pečlivě jsem volila slova, aby mi z hlasu nevyčetl lež. „Bude to pořád stejné, ať už se stanu Delfínem, nebo Medvědem, nebo Květinou. Vždycky tě budu milovat, vždycky na tebe budu vzpomínat. Zůstaneš mojí jedinou láskou.“

 

- Poutnice a Ian - 56. kapitola - Roztavení

 

 

 

 

Trvalo vteřinu, než jsem zaostřila pohled. Modř, která mě bodala do očí, byla divná, nesprávná - příliš bledá, příliš řídká. Nebyla to modř, jakou jsem si přála.

Na obličej se mi snesla dlaň. „Poutnice?“

Ohlédla jsem se po hlase. Pohyb vlastního krku mi připadal nezvyklý, jiný, než jsem si pamatovala, ale vlastně pořád známý.

Moje pátrající oči konečně našly tu modř, kterou hledaly. Safír. Sníh a půlnoc.

„Iane?“

 

- Poutnice a Ian -

 

 

 

 

„Ale já přece prosila, že už nechci být parazit,“ šeptla jsem.

„Pusťte mě dopředu!“ zavelel můj starý hlas.

„Poslouchej, Wando. Vím přesně, čím nechceš být. Ale jsme lidi a jsme sobci, a ne vždycky jednáme správně. Nedovolíme ti odejít, tak se s tím smiř.“

 

- Poutnice a Mel -

 

 

 

Ian mi stiskl ruku a sklonil se, aby mi zašeptal do vlasů: „Držel jsem tě v dlani, Poutnice. Byla jsi tak nádherná!“

 

- Ian -

 

 

 

„Nevadí ti nějak moc, že zůstaneš s námi, Wando? Co myslíš, smíříš se s tím?“ zamumlal.

„Asi to zvládnu,“ zašeptala jsem. „Když ti to udělá radost.“

„Ale po pravdě, to nestačí,“ nesouhlasil Ian. „Musí to udělat radost i tobě.“

Samou ostýchavostí jsem mu pohled dokázala oplácet jenom pár vteřin; přitom jsem prožívala tak nový vnitřní zmatek, že jsem automaticky nepřestávala klopit oči.

„Já… to asi bude,“ přiznala jsem se. „Myslím, že budu nesmírně šťastná.“

Budu šťastná i smutná, nadšená i zoufalá, klidná i vyděšená, milovaná i zavrhovaná, trpělivá i navztekaná, klidná i zběsilá, naplněná i prázdná… Tohle všechno. Budu prožívat všechny lidské emoce. A budou pouze moje.

Ian mi něžně pozvedl obličej a já se mu zadívala do očí. Tváře mi planuly stále palčivěji.

„Takže zůstaneš.“

Políbil mě přímo přede všemi, ale já na obecenstvo rychle zapomněla. Bylo to snadné a správné, žádný rozpor, žádný zmatek, žádné námitky, pouze Ian a já, roztavená láva razící si cestu mým novým tělem, které tímto podepsalo dohodu.

„Zůstanu,“ slíbila jsem.

A tak začal můj desátý život.

 

- Poutnice a Ian -

 

 

 

 

„To je… podivuhodné setkání, Poutnice. A já si myslel, že jsem svého druhu jediný.“

„Ani zdaleka ne!“ ujistila jsem ho, když jsem si vzpomněla na Sunny v jeskyních. Možná jsme nebyly takové výjimky, jak jsme sami sobě namlouvali.

Po mé odpovědi povytáhl zvědavě jedno obočí.

„Opravdu?“ řekl. „Nu, pak pro tuhle planetu možná přece jen existuje naděje.“

„Je to vskutku divný svět,“ broukla jsem spíš pro sebe než pro tu druhou duši.

„Ten nejdivnější ze všech,“ potvrdil.

 

- Plamen v květinách a Poutnice - Epilog - Návaznost

 

 

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode