Eldest - Christopher Paolini
Kolem stolu byly znát známky úlevy.
„Oni se nás bojí!“
„To by taky měli,“ poznamenala uštěpačně Safira.
- Eragon a Safira -
„Je lepší zavázat se upřímnému bláznovi než falešnému mudrci.“
- Eragon -
„… Měli bychom oslavovat, ne truchlit.“
„To nepomáhá, protože se musíme vypořádat s dalšími hloupostmi.“
Zlostně si odfrkla. Z nozder jí vyšlehl tenký proužek ohně, který olízl Eragonovi rameno. S výkřikem uskočil a spolkl pár nadávek.
„Aj,“ řekla Safira a potřásla hlavou, aby rozehnala kouř.
„Aj?! Skoro jsi mi opekla bůček!“
- Safira a Eragon –
„Usoudili jsme, že bude nejlepší nechat vás tady, protože jsme s tebou nemohli hnout, Safiro. Hrozně jsme tím naštvali kuchaře – bál se, že dostaneš ještě žízeň a nezůstane jen u těch čtyř sudů nejlepší medoviny, které jsi už vypila.“
„A ty jsi mě hubovala za pití! Kdybych vypil čtyři sudy, byl bych mrtvý!“
„Proto taky nejsi drak.“
- Eragon a Safira -
„Mám dojem, že se teď nějakou dobu neuvidíme, takže sbohem, hodně štěstí, vyvarujte se pečené kapusty, nejezte ušní maz a dívejte se na život z té lepší stránky!“
- Angela -
„Nemysli na to,“ poradila mu. „Nic s tím nenaděláš a budeš se jen cítit hůř. Žij přítomností, pamatuj si minulost a neboj se budoucnosti, protože ta neexistuje a nikdy ani existovat nebude. Je pouze teď.“
- Safira -
„Safiro, žádný drak není ošklivý a ty jsi ta nejpůvabnější dračice na světě.“
- Eragon -
Nastal den, kdy Eragon přišel na paseku za Oromisovou chatrčí, usadil se na vybělený bílý pařez uprostřed mechem porostlé doliny a – když otevřel mysl, aby pozoroval bytosti kolem sebe – necítil jen ptáky, zvířata a hmyz, ale také rostliny v lese.
Rostliny měly odlišný druh vědomí než zvířata: pomalé rozvážné a rozptýlené, ale svým způsobem právě tak vnímající okolí jako Eragon. Mírný puls vědomí rostlin zaplavoval galaxii hvězd, které se mu točily před očima – každá zářivá jiskřička představovala jeden život – tlumenou, všudypřítomnou záři. Dokonce i ta nejvyprahlejší půda se hemžila organismy; země sama byla živá a vnímající.
Inteligentní život, usoudil nakonec, existuje všude.
Eragon se pohroužil do svých myšlenek a pocitů bytostí kolem sebe a dokázal dosáhnout stavu tak hlubokého vnitřního klidu, že během té doby přestal existovat jako jednotlivec. Dovolil sám sobě stát se ničím, prázdnotou, nádobou pro hlasy světa. Jeho pozornosti nic neuniklo, protože se na nic nesoustředila.
On byl lesem a jeho obyvateli.
Takhle se cítí bůh? Uvažoval Eragon, když se vrátil k sobě.
- Eragon -
Eragon sepjal ruce za zády a trpělivě čekal, než mu Angela vylíčila mnoha nevybíravými, podrobnými a vysoce vynalézavými výrazy, jak přesně velký hlupák je; jaké musel mít předky, že se z něj stal tak obrovský tupec – dokonce zašla tak daleko, že mu naznačila, že jeden z jeho prarodičů se spářil s urgalem; a celkem ohavné tresty, které by měl dostat za svou hloupost.
- (reakce Angely na Eragonovo špatně pronesené požehnání Elvě) -
„Dostanou tě, Ohnivý meči.“
„Ne,“ řekl Eragon, „nedostanou. Teď zaujměte svá místa!“ Když to udělali, položil ruku Safiře na nohu a pohlédl jí do jednoho jasného safírového oka.
„Zatančíme se, má milovaná?“
„Zatančíme, maličký.“
- Eragon a Safira -