Ani trošičku jsem se nebál!

Do nemocnice přijali malého chlapce, aby mu vytrhli mandle. Z vyhlídky na to, co se má dít, byl tak nervózní, že lékař poradil jeho rodičům aby, než skončí operace, počkali venku. Když ho pak přišli navštívit, báli se, že bude celý zničený a v šoku. K jejich údivu ho ale našli, jak vzrušeně sedí a je celý žhavý vypravovat jim svou zkušenost.

 

„Byl tam Bůh!“ vykřikl. „Viděl jsem ho. Mluvil se mnou.“

„Jistěže tam byl Bůh, miláčku,“ řekla mu matka, „ale neviděl jsi ho a docela určitě s tebou nemluvil.“

„Mluvil, mluvil,“ trvalo na svém dítě.

 Pak se ho zeptal otec, jak Bůh vypadal.

„Byl celý v zeleném a viděl jsem jen jeho oči. Měl zelené šaty a zelenou čepici a zelenou látku přes pusu.“

„Aha,“ řekl otec a snažil se skrýt své pobavení, „a jak jsi přišel na to, že je to Bůh?“

„Víš, tati,“ odpověděl chlapeček, „kolem mě byli tři celí bílí andělé a dva z nich byly slečny andělky a ten třetí byl pán anděl. Pán anděl mi řekl, ať otevřu pusu. Podíval se dovnitř a všecko, co viděl, hned hlásil tomu zelenému. A řekl: 'Pane Bože, pojďte se podívat na ty mandle.` Tak Bůh přišel a podíval se a pak mi řekl: `Neboj se. Neublížím ti.' A já už se pak ani trošičku nebál, protože mi to dělal sám Bůh!“

 

(James A. Feehan)
z knihy "Bůh ukrytý v příbězích"